Samoobslužný čmuchty

Miluju lidi. Většinu času. Baví mě je poznávat, povídat si s nimi, učit se od nich a pomáhat jim. Ale samozřejmě znám i ty dny, kdy bych se nejradši zavrtala do postele, vypnula všechny komunikační kanály, kde jindy ve velkém frčím, a pro jistotu ani nezapnula televizi. Kdyby náhodou.

Častěji jsem ale ráda, když lidi potkávám. Každé všední ráno cestou ze školky přes pasáž Cityparku mi udělají radost dvě sympatické paní prodavačky z pekárny Lapek, které mi uvaří horkou čokoládu mnohdy ještě před otvíračkou, protože chápou, že bez ní ten den stojím za nic. Většinou mi tedy ještě doslova vnutí chlebíček nebo koblížek s nugátem. Jeden. Maximálně pět. Stejně tak ráda mám „holky“ z Don Peala, kam chodím kupovat tekuté dárky. Občas mě přemluví ke koupi losu a já jim pokaždé slíbím, že se o případnou milionovou výhru rozdělím. Nádherný úsměv má také blondýnka s výraznou rtěnkou v klenotnictví Mark Pjetri, která dokonce mojí malou princeznu obdarovává sladkostmi, navzdory tomu, že jí Ňuňa vždy poťape pečlivě vyleštěnou výlohu.

A pak jsou tu samoobslužné pokladny.

Ano, já to chápu. Ušetří to čas, zkracuje fronty, ale já to prostě nedávám. Můj manžel ajťák, který samozřejmě zbožňuje všechny čudlíky, mačkátka a tlačítka, je vždy využívá a mírným nátlakem k tomu nutí i mě.

Ale já se před tou pokladnou vždycky cítím jak před katedrou. Nervozitou zapomenu, jestli pečivo, které mám, je kaiserka nebo obyčejná bulka se sezamem, jestli patří do slaného pečiva, speciálního pečiva nebo obyčejného pečiva, jestli je meloun ovoce nebo zelenina…. lízátko má zase na tyčince tak malý kód, který pokladna nenačte. Pořád to na mě zlověstně pípá,  všechno mi z toho malého prostoru padá a nemohu si to hned naskládat do tašky. Grrr….

Ale!!!

Včera jsem šla nakupovat rum. Samo do bábovky. A ta sámošková pokladna si vyžádala potvrzení od obsluhy, že už mi bylo osmnáct.

Vlastně ty samoobslužný čmuchty docela miluju :-)

Děkujeme vám za nákup a přejeme vám příjemný den

Anička